Přiveďte k Němu přítele

Poselství vedoucích území


Starší Clifford T. Herbertson
Územní sedmdesátník ve Velké Británii

 

V koordinační radě Anglické misie Londýn-jih (kde se společně radí presidenti kůlů, president misie a územní sedmdesátník) začíná každé setkání tradičně tím, že sledujeme prezentaci složenou z fotografií všech členů pokřtěných v posledních třech měsících.  Na fotografiích jsou noví členové často oblečeni v bílém a stojí se členy rodiny, s misionáři a s tím, kdo je pokřtil.

Na našem posledním setkání jsem byl zvlášť nadšený z jedné fotografie!  Na ní, oblečen v bílém a s rukou kolem ramen dalšího muže, byl můj drahý přítel Clive, s nímž jsem stál na podobné fotografii téměř před dvaceti lety.

V roce 1998 měl Clive řadu zážitků, které v něm vyvolaly pocit duchovního hladu. Poté, co od kolegy v práci dostal Knihu Mormonovu, se rozhodl vyrazit na kole do kaple sboru Slough, aby se zúčastnil shromáždění. Prošel dveřmi a dychtil se něčemu naučit.  Jako biskup jsem Clivea pozdravil a s radostí jsem si vyslechl, že se chce dozvědět něco o Církvi.  Poblíž byli dva misionáři, kteří se o svého nového přítele nadšeně starali. Po určitých obtížných rozhodnutích a podstatných změnách byl o několik týdnů později Clive pokřtěn a vydal se na cestu víry a oddanosti jakožto člen Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

O mnoho let později Clive žil v jiném sboru a v jiném kůlu a využil příležitosti diskutovat o Církvi s kolegou v práci. Po řadě rozhovorů a pocitu silného nabádání dal svému příteli Knihu Mormonovu (do které napsal vlastní svědectví).

Uplynul nějaký čas a Clive se ve svém sboru zúčastnil prezentace tří částí plánu území: „Přiveďte přítele“, „Staňte se duchovně a časně soběstačnými“ a „Najděte nějakého svého předka“.  Když tam tak Clive seděl, vzpomněl si na svého přítele, kterému kdysi dal Knihu Mormonovu. Obrátil se na manželku a řekl: „Mám přítele, kterého mohu pozvat na shromáždění.“ 

Clive jednal na základě inspirace a svému příteli zavolal. Pozval ho na shromáždění a dohodli se, že se sejdou předem na parkovišti. Nastala neděle, jeho přítel dorazil a bohoslužba se mu líbila a cítil se vítaný. Jeho přítel ho později představil misionářům na plný úvazek, kteří ho učili diskuse.  Dokážete si představit Cliveovu velkou radost, když ho o několik týdnů později jeho přítel požádal, aby ho pokřtil? To byla žádost, kterou s radostí přijal!

A právě o tom byla ta fotografie, díky níž jsem onoho dne v srdci pocítil takové nadšení.

Ježíš učil: „A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!“[1]

Clive tuto radost pocítil, protože následoval nabádání předsednictva našeho území a pozval přítele, aby přišel na shromáždění.  I když si s ním předtím několikrát povídal o evangeliu a dal mu Knihu Mormonovu – to všechno je úžasné. Ale skutečná radost přišla až poté, co následoval Ducha a svého přítele pozval. Pozvání samo o sobě bylo tak důležité a nezbytné, že bez něho by jeho přítel nikdy nepřišel na shromáždění a nakonec by se možná nikdy neobrátil k evangeliu a k Ježíši Kristu.

Jsem přesvědčen, že inspirovaná výzva, která byla každému z nás dána – „Přiveďte přítele“ – je výzvou, kterou se můžeme všichni řídit a uplatňovat ji v životě.  Cliveův příklad je jedním z mnoha, které svědčí o radosti plynoucí z toho, když takto někoho pozveme. Často takové příklady vídám a sám je také zažívám.

Kéž každý z nás usiluje o inspiraci, abychom poznali, jak můžeme pozvat své přátele. A kéž máme víru a odhodlání se tím řídit a druhé skutečně pozvat, abychom tutéž radost mohli zažít i my.


[1] (Nauka a smlouvy 18:15.)