Ale Já Jsem, Vás Vyvolil

Autor: Starší Gerald Caussé

článek pro Liahonu

ALE JÁ JSEM VÁS VYVOLIL¹

Starší Gerald Caussé

Jedním z nejpřekvapivějších momentů mého života bylo to, když mi president Thomas S. Monson jednoho večera v lednu 2008 zavolal domů.  Dosud slyším jeho slova: „Jste povolán sloužit v Prvním kvoru Sedmdesáti do věku sedmdesáti let.“   V duchu jsem to rychle propočítal a uvědomil jsem si, že toto povolání bude trvat více než pětadvacet let neboli, jinými slovy, celou věčnost!

 Od oné chvíle jsem často přemítal o významu a době trvání našich povolání.  Někdy slýcháme, jak lidé říkají: „Je načase, abych byl uvolněn“, nebo „V tomto povolání už sloužím příliš dlouho“.  Ve skutečnosti bychom takto otázku pokládat neměli.  Počítat dobu trvání povolání znamená zapomínat na samotnou podstatu našeho osobního závazku jako člena Církve.

 Když Spasitel udílel své poslední pokyny apoštolům, řekl jim: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a [vysvětil].“¹  Vzpomínám si na udivený výraz na tváři jednoho mladého otce, kterému jsem nedávno sdělil povolání presidenta kůlu.   Nepořádal žádnou kampaň, aby byl vybrán. Neusiloval o slávu ani o moc. Vzhledem k tolika zodpovědnostem měl pocit, že na to naprosto nestačí.  Nicméně povolání přijal s vírou a pokorou, s vědomím, že přišlo od Pána. 

 Naše povolání jsou dočasným a viditelným projevem mnohem trvalejšího a hlubšího závazku. Ježíš, když věděl, že se jeho smrt blíží, předal svým učedníkům tuto výzvu: „Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“²  Když vstupujeme do vod křtu, stáváme se „vyslanci“ Spasitele, ba dokonce jeho ,zástupci‘.  Uzavíráme posvátný závazek, že budeme nástrojem v jeho rukou, abychom konali dílo spasení.   

 Povaha i délka trvání povolání má jen malý význam, neboť naše poslání je svou povahou věčné.  Pokračuje daleko za hranice tohoto života, jak se píše ve vidění presidenta Josepha F. Smitha: „Spatřil jsem, že věrní starší této dispensace, když opustí smrtelný život, pokračují ve své práci … ve velikém světě duchů mrtvých.“³    

 Na tom, komu sloužíme a s kým, jen málo záleží.  Své spoluslužebníky a ty, kterým pomáháme, si nevybíráme na základě osobní spřízněnosti.   Podle Spasitelova vzoru kážeme evangelium a poskytujeme službu každému, bezpodmínečně a bez ohledu na osoby. 

 President Monson nám nedávno položil tuto otázku: „Co jsi dnes pro někoho udělal?“⁴  Tato prorocká výzva nás přivádí zpět k samotnému jádru našeho poslání jako Kristových učedníků.  Nezávisí na povolání, která v současnosti máme, nebo na zodpovědnosti, kterou jsme byli pověřeni.  Je to způsob života.  Dává smysl naší pozemské existenci a našemu věčnému životu. 

 Ano, jsme strážnými bratra svého, ať již to jsou členové Církve nebo ne.   Kdybyste objevili vakcínu na rakovinu, nebylo by snad vaší první myšlenkou přání rozhlásit to co nejrychleji, abyste mohli zachránit život druhých lidí?  Věříme, že evangelium je univerzálním lékem na větišnu nemocí moderního světa.  A právě proto tak dychtivě chceme rozhlásit tuto dobrou zprávu.   

 Předsednictvo území si nedávno stanovilo za cíl zdvojnásobit počet aktivních členů v Evropě v průběhu nadcházejících deseti let.  Aby tato vize byla úspěšná, nejsou pro to zapotřebí programy, ani složité organizace ani nějaké zvláštní prostředky.  Závisí to na touze a víře každého člena.  Kdyby každý člen přivedl, nebo přivedl zpět, jednu duši ke Kristu, stačilo by to zdvojnásobit účast ve všech sborech a odbočkách v Evropě. 

 Nemusíte být misionářem na plný úvazek, abyste našli ty, kteří hledají pravdu.  Nemusíte být biskupem, presidentkou Pomocného sdružení nebo domácím učitelem, abyste kontaktovali méně aktivního člena.  Existuje bezpočet příležitostí, které závisejí jen na naší víře v to, že „Pán připravuje lidi, aby přijali vás i znovuzřízené evangelium“ a že Bůh „vás zavede k nim nebo zavede tyto lidi k vám“.⁵

 Níže je uvedeno několik jednoduchých a konkrétních věcí, které můžeme my všichni praktikovat:

-       Vždy u sebe můžeme mít misionářské kartičky na rozdávání a můžeme je dávat lidem.

-       Můžeme si udělat seznam těch, kterým chceme pomoci vrátit se do Církve.  Můžeme je vyzvat, aby přijali návštěvu misionářů.

-       Můžeme vytvořit osobní profil a napsat své svědectví na stránkách Mormon.org (v angličtině).

-       Můžeme pozvat rodinu a přátele na významné rodinné události, které se konají v církevní budově, např. křest, vysvěcení, duchovní shromáždění při příležitosti sňatku, odjezdu na misii, atd. 

-       Můžeme své přátele doprovodit do církevního střediska rodinné historie.

-       Můžeme zaměřovat rady sboru a schůzky předsednictev pomocných organizací na lidi, místo na programy nebo akce. 

-       Můžeme jít s misionáři na lekci.

 Sdílení evangelia také zažehne plamen radosti v našem srdci.  Společně s Almou můžeme zvolat: „Ano, a toto je má chlouba, že snad mohu býti nástrojem v rukou Božích, abych přivedl nějakou duši ku pokání; a toto je radost moje.“⁶

Gérald Caussé

1. Jan 15:16

2. Jan 20:21

3. NaS 138:57

4. Generální konference, říjen 2009, nedělní dopolední zasedání

5. Kažte evangelium mé, 155

6. Alma 29:9