Přeskočit hlavní navigační panel

Červnová cesta do chrámu pro sestry z Pomocného sdružení

Chrám Freiberg

Ve dnech 1. a 2. června 2018 spolu sestry z Pomocného sdružení jely na cestu do chrámu ve Freibergu, kterou i letos zorganizovalo předsednictvo Pomocného sdružení kůlu Praha Česká republika. Potěšilo nás, že se nám podařilo překonat počáteční nesnáze například v podobě toho, že se ani s dvouměsíčním předstihem zprvu nedařilo sehnat autobus. Na pátý pokus to naštěstí vyšlo, a tak jsme mohly v pátek v 10:30 vyrazit od brněnské kaple, kde se už téměř hodinu předem začaly scházet sestry z různých koutů Moravy. Pokračovaly jsme se zastávkami u Velkého Meziříčí a Jihlavy, kde přistoupilo několik dalších sester, až do Prahy, kde jsme měly povinnou přestávku a kde se k nám přidaly poslední účastnice, a pak do Freibergu, kam jsme dorazily po šesté hodině večer. Mezi osazenstvem nechyběli ani dva bratři, kteří jsou zároveň chrámovými pracovníky. Kromě nich se cesty zúčastnilo celkem 49 sester, z toho tři chrámové pracovnice a osm sester, které jely vykonávat křty za mrtvé. Do chrámové práce se zapojily i dva manželské páry.


Vzhledem k tomu, že jsme do Freibergu dorazily poněkud později, než jsme předpokládaly, zbyl nám  před pátečním večerním zasedáním čas jen na společnou modlitbu a rychlé ubytování. To ovšem ničemu nevadilo, protože už po cestě čile probíhala kromě obligátního dělení se o svačiny i jakási „burza kartiček se jmény“, kdy se sestry, které jich měly mnoho, podělily s těmi, které jich měly málo, ve snaze zajistit, aby se podařilo vykonat obřady za všechny jejich zemřelé předky. Celkově se během oné krátké návštěvy podařilo vykonat 86 křtů, 75 předobřadů a 72 obdarování, takže jsme v sobotu odjížděly s pocitem radosti z dobře vykonané práce, který jistě vládl i na druhé straně závoje.


Na cestě do chrámu je vždy úžasné mít možnost dotknout se života svých předků, něco pro ně udělat, a tím zároveň udělat i něco pro sebe, pocítit ducha Eliášova a dovolit, aby se „srdce otců [obrátila] k dětem a srdce dětí k otcům jejich“ (3. Nefi 25:6). Nezřídka tam ale také chodíme přemítat o svém životě a o tom, co v něm změnit, tak abychom se více přiblížily Spasiteli. Chodíme tam s otázkami, které nás tíží a na které doufáme, že najdeme odpovědi. Tyto otázky se často týkají toho, co bychom mohly udělat pro své blízké, kteří jsou s námi tady na zemi a pro které bychom si od Pána rádi v modlitbách vyprosily pomoc s vědomím toho, že u Něj není nic nemožné. A o tom, že je dům Páně zároveň domem zázraků, se mnohé z nás přesvědčily i letos. Například jedné sestře, kterou tížilo, že její rodina nemůže být v chrámu s ní, se dostalo úžasného zaslíbení:


„Požehnám tobě a rodině tvé, ano, maličkým tvým; a přichází den, kdy oni uvěří a budou znáti pravdu a budou jedno s tebou v církvi mé.
Pozdvihni srdce své a raduj se, neboť hodina misie tvé přichází; a jazyk tvůj bude uvolněn a budeš oznamovati tomuto pokolení radostné zvěsti veliké radosti.
Budeš oznamovati věci, jež byly zjeveny služebníku mému Josephu Smithovi ml. Počneš kázati od této doby nadále, ano, žnouti na poli, které je již bílé, aby bylo spáleno. …
Buď trpěliv[á] ve strastech, nespílej těm, kteří spílají. Spravuj dům svůj v mírnosti a buď stál[á]. …
Buď věrn[á] do konce a hle, já jsem s tebou. Tato slova nejsou od člověka ani od lidí, ale ode mne, a to od Ježíše Krista, tvého Vykupitele, vůlí Otcovou.“
(NaS 31:2–4, 9, 13.)

Opravdu si lze jen stěží představit místo, kde bychom mohly být Spasiteli blíže, než je právě chrám. A tak doufáme, že se příští rok na tradiční cestě sester do chrámu opět setkáme a že tato cesta bude nabita duchovními zážitky natolik, jako byla ta letošní!