Den sabatu na shromáždění

    Den sabatu na shromáždění

    Poselství územních vedoucích

    RUIZ-DE-MENDOZA-Francisco_180x225.jpg

    Starší Francisco Ruiz de Mendoza, Španělsko
    Územní sedmdesátník


    Od proslovu, který pronesl starší Nelson na generální konferenci v dubnu 2015, Církev klade větší důraz na svěcení sabatu. Když sabat světíme, může se pro nás stát radostí a můžeme zažít mnoho požehnání, které na nás Bůh touží vylít. Jak starší Nelson poznamenal, sabat je věčnou smlouvou mezi Pánem a lidem Izraele (Exodus 31:13, 16) a připomínkou, že Bůh může svůj lid posvětit. Spasitel prohlásil, že On je Pánem sabatu (Lukáš 6:5), a v těchto posledních dnech nám jednoznačně připomněl, že sabat máme světit (NaS 68:29).

    Nezbytnou součástí zachovávání tohoto přikázání je účast na nedělním shromáždění a přijímání svátosti: „… půjdeš do domu modlitby a budeš přinášeti svátosti své v můj svatý den.“ (NaS 59:9.) Toto je nutné proto, abychom se dokázali uchovat „neposkvrněným[i] od světa“ (NaS 59:9). Obřad svátosti vychází z Usmíření a je ústředním bodem našeho uctívání, a proto „shromáždění svátosti [je] nejposvátnějším a nejdůležitějším shromážděním v Církvi“ (starší Dallin H. Oaks, generální konference, říjen 2008). Do jaké míry se na tento obřad a na toto shromáždění připravíme, natolik Pánovi ukážeme, že chápeme důležitost Jeho Usmíření a že své smlouvy s Ním bereme vážně. Požehnání, která můžeme obdržet díky tomu, že svátost přijímáme náležitým způsobem, jsou nespočetná a mohou ovlivnit život náš i život lidí kolem nás. Spolupráce s radou sboru a s biskupstvem na tom, aby naše shromáždění svátosti bylo duchovní, je součástí našeho osobního úsilí stát se více takovými, jako je Spasitel, a tak dokázat být světlem pro druhé.

    Jak můžeme pro sebe i pro druhé učinit ze svátosti příležitost k růstu? Zastavme se na chvíli a zamysleme se nad tím, jaké shromáždění svátosti si Pán přeje, abychom měli. Není to takové shromáždění, kde bude přítomen Duch a kde se budeme duchovně uzdravovat tím, že s Bohem uzavíráme smlouvu, že jsme „ochotni vzíti na sebe jméno [jeho] Syna a vždy na něj pamatovati a zachovávati jeho přikázání“, abychom „mohli vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“ (NaS 20:77)? Nepřáli bychom si takové shromáždění a nepřipravovali bychom se na něj během týdne? Neodpustili bychom druhým jejich křivdy vůči nám? Neprosili bychom o odpuštění a nepřišli bychom na shromáždění svátosti s duší činící pokání? Neradili bychom se se členy rodiny, jak shromáždění svátosti učinit posvátnou zkušeností? Nechtěli bychom na takové mimořádné shromáždění přivádět druhé? Pán prohlásil: „A jestliže je mezi vámi nějaký člověk silný Duchem, nechť vezme s sebou toho, kdo je slabý, aby mohl býti vzděláván ve veškeré mírnosti, aby se on také mohl státi silným.“ (NaS 84:106.) Není povznášející zkušenost se svátostí skvělou příležitostí stát se silnými, tak abychom dokázali pomáhat i druhým stát se silnými? Nemáme zvát druhé, zvláště ty, kteří jsou méně aktivní, nebo ty, kteří evangelium ještě nepřijali, aby s námi mohli přijít ke Kristu a být v Něm zdokonaleni (viz Moroni 10:32)?

    Modlím se o to, abychom se všichni dokázali účastnit shromáždění svátosti způsobem, který významně přispěje k tomu, aby se pro nás stal sabat radostí (Izaiáš 58:13), nejen pro nás, ale pro všechny, za něž jsme zodpovědní jako svědkové o Pánově díle (NaS 88:81–82).
    Ve jménu Ježíše Krista, amen.