Odpouštění prostřednictvím usmíření Ježíše Krista

    Poselství vedoucích území

    Dvě ženy usmívají
    Starší Saulo G. Franco
    Starší Saulo G. Franco, Španělsko Územní sedmdesátník

    Jako členové Církve usilujeme o to, aby se nám dařilo dobře nejen po fyzické, ale i po duchovní stránce.

    K tomu nejdůležitějšímu, o co usilujeme, patří dosažení pokoje, čehož nejlépe docílíme tak, že nalezneme pokoj ve svém nitru. Jak řekl Spasitel: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“[1]

    Naneštěstí je snadné o tento vnitřní pokoj přijít, a to zejména kvůli stále agresivnějšímu životnímu stylu dnešního světa, v němž žijeme. Tato agresivita proniká různými prostředky dokonce i do našeho domova, a my se začínáme domnívat, že takto žít je normální. Jedním z úsloví, která slýchám čím dál tím častěji, je: „Odpouštím, ale nezapomínám,“ a dokonce i: „Za to, co jsi udělal, zaplatíš.“

    Odpouštění je ctností, kterou si všichni musíme osvojit a zachovávat. President Gordon B. Hinckley při jedné příležitosti uvedl: „Myslím, že to může být největší ctnost na zemi, a určitě ta nejpotřebnější. Je tolik sprostoty a týrání, netolerance a zášti. Je tolik zapotřebí pokání a odpuštění.[2] Je to velká zásada zdůrazňovaná ve všech písmech, dávných i současných.“

    Odpuštění a pokání jdou vždy ruku v ruce – nemůžeme činit pokání, aniž bychom odpustili, a nemůžeme odpustit, aniž bychom učinili pokání.

    Přirovnejme odpuštění k hadímu uštknutí. Když vás někdo urazí nebo zraní, je to, jako by vás uštkl had, což může být často příčinou vážného zranění, přičemž uzdravování je dlouhodobý proces a člověk trpí velkými bolestmi; ale – jako každá rána – se toto zranění časem zacelí a zahojí. Může se stát, že nás uštkne jedovatý had a jed v ráně zůstane. Totéž platí o roztrpčení, nenávisti, touze po pomstě a spravedlivé odplatě – ovládnou naše srdce a stejně jako v případě jedu se rána nemůže zahojit. Protilékem, který hojí zranění způsobená jedem, je odpuštění – bez něj není možné dosáhnout uzdravení. Nechovejme se jako mnozí Izraelité, které uštkli ohniví hadi.[3] Mohli dosáhnout uzdravení, kdyby pohlédli na měděného hada, kterého na Pánův příkaz zhotovil Mojžíš a který představoval Spasitele a Jeho usmíření. Ale neučinili tak, a zahynuli.[4]

    Jedině skrze Spasitele a Jeho usmíření lze poznat, jak odpustit; jiná možnost, jak odpustit ve složitých situacích, není. Usmíření je protilékem, který dokáže zahojit a zacelit jakoukoli ránu, i ty nejtěžší, na než zdánlivě žádného léku není. Moc usmíření nepůsobí samovolně – občas bývá těžké ji uplatnit a vyžaduje to značné úsilí, ale je k dispozici každému, kdo po ní touží. Pán v jednom z novodobých zjevení učil:

     „Pročež, pravím vám, že si máte navzájem odpouštěti; neboť ten, kdo neodpouští bratru svému přestupky jeho, stojí před Pánem odsouzen; neboť v něm zůstává větší hřích. Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“[5]

    V manželství je odpouštění klíčem k tomu, aby mohlo trvat na věky. Všímám si mnoha párů, které si navzájem neodpouštějí malé prohřešky a střádají v sobě jed nevraživosti a nenávisti; a pak, když dojde k hádce, vyvře na povrch vše, co se v nich za ten čas nastřádalo, a jejich vztah to vážně poškodí. Všímám si manželství, v nichž panuje jen minimální vzájemná tolerance, kde se i sebemenší chybička považuje za nesnesitelnou a rozpoutá doslova „bouři ve sklenici vody“. Právě v srdci rodiny je nejvíce zapotřebí odpouštět a pamatovat na to, že bez odpuštění není možné dosáhnout oslavení.
    A konečně, odpouštění je přímo spojeno s pravou láskou, jak řekl prorok Moroni:

    „Ale pravá láska je čistá láska Kristova a vytrvá na věky; a kdokoli bude posledního dne shledán, že ji má, s tím bude dobře. Pročež, milovaní bratří moji, modlete se k Otci z celé síly srdce, abyste mohli býti naplněni touto láskou, kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho, Ježíše Krista; abyste se mohli státi syny Božími; abychom, až se zjeví, byli jako on, neboť ho budeme viděti takového, jaký je.“[6]

    Modlím se, abychom v životě byli neustále schopni odpouštět. Pokud to dokážeme, budeme více takovými, jaký je Spasitel, a staneme se Jeho pravými učedníky.


    [1] Jan 14:27.
    [2] Odpuštění, generální konference, říjen 2005.
    [3] Viz Numeri 21:5–9.
    [4] Viz Alma 33:20.
    [5]NaS 64:9–10.
    [6] Moroni 7:47–48.