Přeskočit hlavní navigační panel

Přestože jsem hodně zaneprázdněný, těším se z neděle

Poselství vedoucích území

Starší Matthieu Bennasar, Francie
Starší Matthieu Bennasar, Francie Územní sedmdesátník

Přestože jsem hodně zaneprázdněný, těším se z neděle[1]

Po střední škole jsem zahájil dvouletou velmi náročnou přípravu na přijetí na jednu z francouzských vysokých škol Grandes Ecoles. Na konci těchto dvou intenzivně strávených let studenti absolvují přijímací zkoušky a doufají, že je přijmou na ty nejprestižnější školy.  Tak jako každý student v mé třídě jsem i já usilovně studoval.  Studenti se učí doslova celý den a každý večer až do noci. Ihned jsem si uvědomil, že nestudovat o nedělích by v celkovém součtu znamenalo mít po dvou letech velkou nevýhodu – přišel bych v porovnání s ostatními studenty celkem o čtrnáct plných týdnů studia.  Když můj otec viděl můj vnitřní zápas mezi rozumem a vírou, promluvil ke mně podobně jako dávný kněz Jetro:   „Matthieu, to, co zvažuješ, není správné.  O nedělích bys studovat neměl.“  Zpočátku jsem se v srdci vůči této radě vzpouzel.  Koneckonců otec netušil, jaké to je studovat.  Ale jakmile se mé vzbouřené nitro zklidnilo, rozhodl jsem se jeho rady uposlechnout.  A nikdy jsem toho nelitoval.  Nekráčet během sabatu podle „cest svých“[2] se ukázalo jako velmi cenné.  Nejen že jsem v neděli ráno přicházel do třídy odpočatý, zatímco všichni moji spolužáci vypadali po celovíkendovém studiu vyčerpaně, ale tato léta byla zcela klíčová i pro můj duchovní pokrok.  Vše, co jsem zažíval, když jsem se vždy v neděli ponořil do písem, nesmírně posilovalo mé duchovní kořeny na mnoho budoucích let.

Na konci těchto dvou náročných let jsem absolvoval plánované zkoušky, a ačkoli jsem ani zdaleka nepatřil mezi nejnadanější studenty, mé výsledky stačily na to, aby mě přijali na školu, o které jsem snil, ale o které jsem si myslel, že bych se na ni nikdy nedostal – na jednu z těch nejlepších.  To posílilo mé svědectví, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“.[3]  Díky této zkušenosti jsem poznal, že sabat je velmi potřebným zdrojem pro občerstvení duše; zdrojem, ke kterému moji spolužáci neměli přístup.  Tak jako se Izraelité živili mannou v pustině a nesbírali ji během sabatu, jsem i já poznal, že důvěřování Bohu tím, že nebudu v neděli studovat, mi přineslo výhodu, nikoli nevýhodu.  Neboť Bůh vždy připravuje cestu, jak dané přikázání dodržovat.

Izaiáš dobře věděl, že sabat ani zdaleka nemusí být břemenem, ale radostí:  „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu [radostí], a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova:  Tehdy [radost] míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“[4]

Sabat poskytuje jedinečný oddych od starostí našeho bouřlivého světa a odpočinek od našeho života bombardovaného sdělovacími prostředky.  Je to chvíle, kdy můžeme zpomalit a vstoupit do světa rozjímání.  Sabat je posvátnou chvílí právě tak, jako je chrám posvátným místem. Je to den, kdy se zaměřujeme na rodinu, kdy se společně radujeme, upevňujeme vztahy a uctíváme Boha.  Je to den pro duchovní rozvoj, den pro vydávání svědectví, den pro posilování těch, kteří mají kolena zemdlená. Dokud nebudeme trvale žít v celestiální říši, může být sabat naší nejlepší každotýdenní přípravou na život, který vedou celestiální bytosti[5].  Ve své podstatě se sabat otáčí kolem onoho úžasného přijímání svátosti, kdy náš duch komunikuje s Pánem, kdy obnovujeme své smlouvy a kdy je naší duši poskytováno uzdravení.  V sabatu nacházíme Pána.

Děkuji Pánu za sabat.  Je vskutku radostí.



[1] Starší Jeffrey R. Holland na celosvětovém školení vedoucích, diskuse u kulatého stolu (9. února 2008)

[2] Izaiáš 58:13

[3] Římanům 8:28

[4] Izaiáš 58:13–14